Slovo úvodní

Mám-li okomentovat to, co jsem se rozhodnul presentovat na www stránkách kamaráda Matouše, pak musím uvést, že jde o přepisy zážitků z mích cest na kole Evropou.

K cestám na kol. Stylu života“ s ním“, stejně jako ke způsobu psaní, mne inspiroval Honza Vlasák, za což mu patří můj dík. Stejně jako on, své cesty pořizuji za co nejméně peněz a za spaní neplatím vůbec. To je nejlepší způsob, jak se dostat k nejlepším zážitkům. Jen tehdy se necestuje „pouze“ zemí hor, lesů, řek, jezer, pobřeží, nýbrž i Zemí lidí. Není to tak, že bych byl tak chudý a nemohl si dle pravidel konzumní společnosti vše potřebné koupit. Je to tak, že přestože peníze mám, tak si potřebné prostě, do chvíle poslední, v zájmu objevení Země lidí koupit odmítám. Jsem si vědom toho, že leckomu, se tento způsob cestování posazený na (za) hranu svébytnosti, může zdát nedůstojný. Vždyť spát v čekárně, nerozpakovat se sníst zapomenutou svačin, škemrat na farmě o mlíko, přeci není normální...

Nejstarší „zážitkopis“ je z „šuplíku“ roku 1996 a nejmladší pak, z roku 2011 - do šuplete ještě nebyl založen. Na (zatím) poslední vandr jsem vyjížděl stár 37 let, ženat, coby otec třech dětí, bytem v domku rodinném. . Když jsem jel na první „vandr“ byl jsem stár 23 let, „singl“, bydlel u rodičů, a byl cestovatelské embryo... I když dnes se nad svými pasážemi popisujícími (slovy klasika Honzy Vlasáka) „těžký život cyklotrempa“ červenám, záměrně jsem jej ponechal takřka beze změn. To aby bylo patrné, jak se onen „cyklotremp“ vyvíjel, a snad i povyrostl. Proto i ostatní „zážitkospisy“ jsem ponechal tak, jak jsem si je psal - pro sebe. Vyjma nejkřiklavějších hrubek typu „pitel“.

Své deníky z cest jsem psal pro svoji potřebu, a potěchu. Cestu jsem pak vykonal vždy několikrát. Jednou sníce o ní, poté v reálu, a „naposled“ s tužkou na papíře a “obživlou“ mapou před sebou. Všechny varianty mne těšívají stejnou měrou. Zveřejňuji je zde neb, krom kritických hlasů snažících se mne „znormalizovat“ slyším i povzbudivá slova chvály a podpory. Rozhodně to není tak, že píši, (a teď i publikuji), pro potlesk okolí. A kdo to řekne si nevidí na špičku nosu. Cestuji abych objevoval, prožíval, obohacoval, naplňoval volný čas. A, v neposlední řadě, sám sobě a, pravda, i okolí „cosi“ dokázal. Všechny tyto motivy, doufám, lze přímo či nepřímo z mých deníků vyčíst. Stejně tak, jako který motiv, v dané části mého života byl tím hlavním stimulem vydat se „on the road“.

K zveřejnění mne vede ještě jeden „vox populi“. Skutečnost, že od narození jsem postižen dětskou mozkovou obrnou mne vymyká z normálu. Posunuje mé skutky, a mé dílko, do trošku jiného světla. Nechci se zde o svém postižení rozepisovat. Nikoli proto, že bych se za něj styděl, nýbrž proto, že těžko popisovat, hodnotit, sebe sama, a přitom si zachovat objektivní odstup. Pro pochopení určitých pasáží textu však musím uvést, že je pro mne reálnější dojet na kole s Barcelony, než-li přenést šálek kafe přes místnost a přitom „nepobryndat“ koberec. Lékařsky se toto, u mne dominantní, postižení nazývá Dyskinetická forma DMO o níž se „květnatěji“ rozepisují jiné www stránky.

Vím, že „být postižený“, je stejně široký pojem jako „být člověkem“.Proto nejsem zastáncem paraolympiád. Soutěží, kde se dle složitých a nikdy ne zcela objektivních pravidel, rovnají na startovní čáru soutěžící. Odmítám proto „býti vzorem“ v obecné rovině. Spíše bych publikováním svých skutků chtěl motivovat. Ať už „postižené“ (touto formou DMO) a nebo i „zdravé“ . Mé cestování a psaní dostane další dimenzi pokud si některý z Vás po přečtení řekne:

To je to, co chci…,a když může on mohu já také!

Petr Skála 25.3 2011